HARRY POTTER - Fred's night fight (Fredův noční boj)
Tiše jsem pokračoval temnou chodbou. Vypadalo to, jako kdyby ta chodba neměla nikde žádný konec, a přese jsem kdesi slyšel nějaké hlasy. Hledal jsem ještě nějakou dobu než jsem našel místnost ve které stáli dva muži hledící na sebe nenávistivým pohledem. Místnost byla osvícena několika svíčkami. Blíže mě stál vysoký muž, zahalený v černé kápi, moc dobře jsem toho muže znal – Tom Riddle, neboli lord Voldemort. Pohlédnul jsem na muže co stál naproti Voldemorta. Taky jsem ho odněkud znal. Byl rovněž vysoký, ale ne tak jako Riddle. Měl černé rozcuchané vlasy, které mu spadaly do obličeje. V jeho očích se leskl výraz ještě většího lovce a zrůdy než ve Voldemortových. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru co mezi sebou vedli ti dva. Moc jsem tomu nerozuměl, bavili se o Sáře. Voldemort křičel na toho muže s nebezpečnýma očima.
„Je to moje dcera ty parchante!“ zasyčel Voldemort.
„Já vím, a je moc hezká“ odpověděl mu muž, a provokativně se zasmál.
„Ty kryso!“ Voldemort zvedl hůlku a vyslal kletbu na nepřítele, ten jí ale mávnutím ruky odrazil.
„Přece jsi chtěl abych na ní dohlédnul“ pokračoval ten muž „neřekl si mi že s ní nesmím nic dělat.“
V tu chvíli se mi zatajil dech. Proboha, cože? Co s ní ten muž dělal?
„Jak jsi něco takového mohl udělat?“ zuřil dál Voldemort. Potom se otočil a zmizel, ale hned byl zase zpátky a vedl sebou jí. Osobu, kterou jsem miloval, někoho koho jsem ztratil a snažil se jí najít dlouhou dobu. Jí, o které lidé vyprávěli že svou duši dala ďáblu. Na sobě měla černé šaty. Bosými nohami pomalu našlapovala na studené dlažební kostky. Celá se třásla. Ach Saro pomyslel jsem si. Bylo to hrozné, ji takhle vidět. Černé vlasy jí zakrývaly obličej, celý krk měla od krve a krev byla i na jejích šatech. Nevydržel jsem to. Rozběhl jsem se rychle za ní. V tu chvíli ale vše co bylo kolem mě zmizelo. Vše se roztočilo, a když jsem opět stál pevně nohama na zemi, byl jsem tam já a naproti mně stál ten muž. Ohlédnul jsem za sebe kde ležela Sara. Rychle jsem přiběhl k ní.
„Saro jsem tady“ posadil jsem se vedle ní. Vypadala hrozně. Její kůže byla bíla, a celá byla ušpiněná od krve. Když jsem pohlédnul na její hrdlo, chtělo se mi zvracet. Bylo pokousané. Bleskově jsem vyskočil na nohy a běžel za Sanguinim.
„Co má tohle znamenat?“ zakřičel jsem na něho.
Šibalsky se usmál, tak jako se před chvíli smál na Riddla.
„Copak?“ zatvářil se nechápavě.
„Co jsi s ní udělal!“
„Hlídal jsem jí“ pak se podíval jinde „ahaaa, ty myslíš“ pak se zastavil „nešlo jí odolat.“
„Co jsi zač?“
„Proč bych ti to měl říct?“
Hleděl jsem na něho. Nenáviděl jsem ho, ať už to byl kdokoliv. Bylo mi jedno co byl za bytost, a jak byl silný musel jsem ho zabít.
„Chutná vážně dobře“ začal se smát. Podíval jsem se zpátky na Saru a potom zase na něho.
„Jak jsi něco takového mohl udělat?“
„Vždyť je naživu, nezabil jsem jí“
„Jo to máš pravdu, udělal jsi něco mnohem horšího!“
„Cože? Co to povídáš? Nic hrozného se nestalo.“
Dál jsem nemohl. Musel jsem mu jednu vrazit. Za něco tak odporného co udělal. Jak jí mohl tak ubližovat?! Hořel jsem vzteky.
„Že jsi nic hrozného neudělal?“ začal jsem a něho křičet zatím co si přiložil ruku na místo kde jsem ho zrovna udeřil „ty…“ nedokázal jsem pokračovat nejraději bych ho roztrhal na kusy!
„A jo“ zamumlal tiše „párkrát jsem si kousnul“ potom se zasmál „snažil jsem se být jemný, ale to víš, bylo to těžké“
„Sklapni!“ zakřičel jsem na něho.
„Copak? Tobě to vadí, vlastně já zapomněl, je to tvá žena“ začal kolem mě obcházet „asi bych ti neměl říkat co se dělo každý večer“ zastavil se za mnou „o tom jak jsem…“
Ale nedořekl to protože jsem mu zase jednu vrazil. Snažil jsem se vzpomenout na všechno co vím o upírech. Ale moc jsem toho nevěděl, vždycky jsem si myslel že povídky o upírech nejsou pravdivé. Takže, věděl jsem, že nedokážou být na slunci, ale nikdy kolem nás nebyly okna. Takže jiná možnost jak ho zabít, dřevěný kolík? Ale tohle taky nevyšlo, jelikož jsem u sebe neměl hůlku, myslel jsem, že bych mohl použít Sářinu hůlku, ale pak mi došlo že je ze stříbra. Ale přesto jsem jí vzal. Rychle jsem kolem sebe a Sáry vytvořil ohnivý kruh. Upír se zarazil.
„Myslíš že mě zastavíš? Dobře, možná nepřejdu přes ten oheň, ale mohu jí ovládat“ začal se zase hlasitě smát. Nevěděl jsem co mám dál dělat. Ale věci se samy dala do pohybu. Sara vstala ze země, a oheň co byl kolem nás najednou zmizel. Viděl jsem, jak se pomalu přibližuje k tomu ďáblu. Nedokázal jsem jí zastavit, poslouchala jeho. A potom se stalo to nejhorší. Zrůda ji odhodila vlasy z krku, který byl celý rozkousaný a silně krvácel. Nedokázal jsem ani pomyslet, jak to musí bolet, ale ještě horší bolest musela být když se objevily třpytivé bíle zuby, a zabodly se do jejího krku. Začala křičet z bolestí, stejně tak jako já jsem začal křičet.
„Frede! No tak Frede! Frede vzbuď se!“
Někdo se mnou silně otřásal, otevřel jsem oči a hleděl jsem do zrcadla. Ne nehleděl, po chvíli jsem si uvědomil že ten na koho se divám je George. Třásl se mnou, a snažil se mě probudit z noční můry, kterou jsem právě zažil.